„Ať žije Dukla!“: První vítězství jihlavského klubu na divadelních prknech
Horácké divadlo v Jihlavě o víkendu rozechvěly hokejové chorály – v sobotu se konala premiéra inscenace Dukla, která mapuje historii jihlavského hokeje od jeho prvorepublikových počátků přes vznik titulního armádního klubu až do roku 1967, kdy jihlavští hokejisté poprvé pozvedli nad hlavu trofej pro mistra ligy.
Umělecké ztvárnění sportovního tématu bývá problematické, sport sám o sobě lze považovat za svého druhu umělecký akt vyžadující soulad tělesných i duševních schopností, jeho transformace do jiné sféry umění, ať už jde o literaturu či v tomto případě divadlo, s sebou nese určitá úskalí. Sportovní příběhy bývají naplněny značným množstvím emocí a mají tendenci tíhnout k jisté míře k patosu a klišé. Ne vždy se autorům na sport zaměřených děl podaří tyto komponenty zprostředkovat čtenáři či divákovi ve správném poměru. Inscenace Dukla byla v tomto směru sehrána podobně jako sezóna 1965/66 – vrchol nadosah, scházejí jen maličkosti.
Ačkoliv se na scéně ve žlutočervených dresech vystřídá mnoho slavných jmen československého hokeje (Holík, Golonka, Hrbatý a mnozí další), hlavním protagonistou hry je sama Dukla. Jeden obrázek z historie klubu střídá druhý, přičemž se v nich velmi nenuceně a dynamicky kombinují historická fakta, humor a hudebně-taneční výstupy. Humorná stylizace sportovnímu tématu sedí, divák se nenudí a mezi scénkami se pojednou objevuje ta poslední, při níž se postavy u televizního vysílání posledního zápasu mistrovské sezóny demaskují v samotné herce-fanoušky za zpěvu závěrečné písně.
Právě výstavba posledních pasáží představení je jednou z možných vad na kráse jinak veskrze povedené inscenace. Závěrečné scény dostatečně negradují při směřování k finále a zisk mistrovského titulu, který divák sleduje zprostředkovaně pohledem na fanoušky klubu, nepřináší kýžené zadostiučinění. Režijní kolektiv by měl zvážit souslednost scény úmrtí jednoho z fanoušků při tlačenici na přeplněném stadionu, která z hlediska emocí funguje skvěle, a následujícího humorného obrazu se změnou trenérského ansámblu, při němž se emoční náboj rozplývá a závěrečná scéna kvůli tomu vyznívá trochu naprázdno. Je však nutno brát v potaz, že se jedná svým způsobem o hru dokumentární, zaznamenávající skutečnou historii jihlavského hokeje, a vzestupy a pády sportovních týmů se požadavky teorie vyprávění neřídí a řídit nemohou a k vytouženému vyvrcholení někdy prostě nedojde. V tomto případě ovšem není nutno nijak ohýbat historická fakta, jen je třeba najít správnou kombinaci toho, co divákovi ve správný moment ukázat.
Druhý otazník se vznáší nad jednou z hlavních rolí inscenace, personifikovanou Duklou, kterou ztvárnila herečka Kristýna Nováková. Zařazení této postavy jako výrazného jednotícího prvku spojujícího jednotlivé scény napříč historií považuji za výborný nápad. Zdá se mi ale problematické ze dvou hledisek – jednak vizuálně, jednak v samotné interpretaci charakteru jihlavského klubu. Kostým Dukly působí na první pohled trochu lacině, uvažoval bych snad o výraznější sportovní stylizaci, navíc ani zamýšlená symbolika tří kruhů na hrudi odkazujících na znak Dukly není jednoznačně čitelná. Charakter postavy pak měl zřejmě zrcadlit povahu jihlavského, dříve armádního, klubu – nemělo by se tedy jednat o žádnou éterickou bytost, právě naopak. Energie, fyzičnost, nasazení – to všechno Nováková ve své roli obsáhla, ne vždy však ve správném odstínu. V některých polohách i její hra působí lacině a bohužel také nemístně lascivně, což působí leckdy nepatřičně, obzvlášť v kontrastu ke scénám, ve kterých dominuje spíše vážnost a vznešenost (jako v již zmíněné scéně úmrtí fanouška).
Celkové vyznění inscenace, na které Horácké divadlo se zástupci Dukly úzce spolupracovalo, je však přese všechny nedostatky velice pozitivní. A dobrá reklama se jistě Dukle i Jihlavě v době všemožných diskusí o potřebě či nepotřebě nového stadionu hodí víc než cokoliv jiného.
JH